Ποια Ελπίδα Υπάρχει για Ειρήνη στην Εποχή Μας;
Το Πρόσωπο του Πολέμου Έχει Αλλάξει

Ο ΠΟΛΕΜΟΣ ήταν ανέκαθεν κτηνώδης. Ανέκαθεν θέριζε τη ζωή στρατιωτών και ανέκαθεν επέφερε δεινά στους πολίτες. Αλλά τα πρόσφατα χρόνια, το πρόσωπο του πολέμου έχει αλλάξει. Με ποιον τρόπο;

Οι σημερινοί πόλεμοι είναι κυρίως εμφύλιοι—πόλεμοι ανάμεσα σε αντιμαχόμενες ομάδες πολιτών από την ίδια χώρα. Και οι εμφύλιοι πόλεμοι συνήθως διαρκούν περισσότερο, αφήνουν βαθύτερες πληγές στον πληθυσμό και καταστρέφουν τις χώρες σε μεγαλύτερο βαθμό από ό,τι οι πόλεμοι που γίνονται μεταξύ εθνών. «Οι εμφύλιοι πόλεμοι είναι αμείλικτες, αιματηρές επιχειρήσεις οι οποίες έχουν ως αποτέλεσμα χιλιάδες θανάτους, σεξουαλικές επιθέσεις, εξαναγκαστικό εκπατρισμό και, στις πιο ακραίες περιπτώσεις, γενοκτονία», παρατηρεί ο Ισπανός ιστορικός Χουλιάν Καζανόβα. Πράγματι, όταν διαπράττονται φρικαλεότητες μεταξύ γειτόνων, οι πληγές μπορεί να χρειαστούν αιώνες για να επουλωθούν.

Από το τέλος του Ψυχρού Πολέμου, σχετικά λίγοι πόλεμοι έλαβαν χώρα ανάμεσα σε εθνικούς στρατούς. «Όλες οι κύριες ένοπλες συγκρούσεις, εκτός τριών, που καταγράφτηκαν για τα έτη 1990-2000 ήταν εσωτερικές», αναφέρει το Διεθνές Ινστιτούτο Ερευνών της Στοκχόλμης για την Ειρήνη (SIPRI).

Είναι αλήθεια ότι οι εσωτερικές συγκρούσεις μπορεί να φαίνονται λιγότερο απειλητικές και να αγνοούνται σε μεγάλο βαθμό από τα διεθνή μέσα μαζικής επικοινωνίας, αλλά ο πόνος και η καταστροφή που προκαλούν τέτοιες εχθροπραξίες είναι, παρ’ όλα αυτά, ολέθρια. Εκατομμύρια άνθρωποι έχουν πεθάνει σε εσωτερικές συγκρούσεις. Μάλιστα, στη διάρκεια των τελευταίων δύο δεκαετιών, σχεδόν πέντε εκατομμύρια άνθρωποι έχασαν τη ζωή τους μόνο σε τρεις σπαρασσόμενες από τον πόλεμο χώρες—στο Αφγανιστάν, στη Λαϊκή Δημοκρατία του Κονγκό και στο Σουδάν. Στα Βαλκάνια, οι άγριες συρράξεις μεταξύ εθνοτήτων στοίχισαν τη ζωή σε σχεδόν 250.000 ανθρώπους, και ο παρατεταμένος ανταρτοπόλεμος στην Κολομβία έχει αφήσει πίσω του 100.000 νεκρούς.

Πουθενά αλλού δεν γίνεται πιο έκδηλη η κτηνωδία του εμφύλιου πολέμου από ό,τι στην επίδραση που ασκεί στα παιδιά. Στη διάρκεια της τελευταίας δεκαετίας, δύο εκατομμύρια και πλέον παιδιά έχασαν τη ζωή τους σε εμφύλιες συγκρούσεις, σύμφωνα με την Ύπατη Αρμοστεία του ΟΗΕ για τους Πρόσφυγες. Άλλα έξι εκατομμύρια τραυματίστηκαν. Ολοένα και περισσότερα παιδιά γίνονται στρατιώτες. Κάποιο παιδί-στρατιώτης λέει: «Με εκπαίδευσαν. Μου έδωσαν όπλο. Έπαιρνα ναρκωτικά. Σκότωνα πολίτες. Πολλούς πολίτες. Ήταν απλώς ένας πόλεμος . . . Εκτελούσα απλώς εντολές. Το ήξερα ότι ήταν κακό. Δεν ήταν κάτι που το ήθελα».

Πολλά παιδιά σε χώρες όπου ο εμφύλιος πόλεμος έχει γίνει τρόπος ζωής μεγαλώνουν χωρίς να γνωρίσουν ποτέ την ειρήνη. Ζουν σε έναν κόσμο όπου τα σχολεία έχουν καταστραφεί και όπου η ανταλλαγή απόψεων έχει αντικατασταθεί από την ανταλλαγή πυρών. Η 14χρονη Ντούντζα λέει: «Έχουν σκοτωθεί τόσοι άνθρωποι . . . Δεν μπορείς να ακούσεις πια το κελάηδημα των πουλιών παρά μόνο το κλάμα των παιδιών που έχουν χάσει μητέρα ή πατέρα, αδελφό ή αδελφή».
Ποιες Είναι οι Αιτίες;

Τι ρίχνει λάδι στη φωτιά τέτοιων αμείλικτων εμφύλιων πολέμων; Το εθνοτικό και το φυλετικό μίσος, οι θρησκευτικές διαφορές, η αδικία και η πολιτική αναταραχή αποτελούν σημαντικούς παράγοντες. Άλλη μια βασική αιτία είναι η απληστία—απληστία για δύναμη και για χρήματα. Πολιτικοί ηγέτες, ωθούμενοι συνήθως από την απληστία, εξάπτουν το μίσος το οποίο υποδαυλίζει τις συρράξεις. Μια έκθεση που δημοσίευσε το SIPRI αναφέρει ότι πολλοί από όσους συμμετέχουν σε ένοπλες συγκρούσεις «υποκινούνται από το προσωπικό κέρδος». Η έκθεση προσθέτει: «Η απληστία εκδηλώνεται με πολλές μορφές, από το εκτεταμένο εμπόριο διαμαντιών στο οποίο επιδίδονται στρατιωτικοί και πολιτικοί ηγέτες μέχρι τις λεηλασίες στα χωριά από ένοπλους νεαρούς».

Η εύκολη πρόσβαση σε φτηνά αλλά φονικά όπλα συμβάλλει στις σφαγές. Περίπου 500.000 θάνατοι το χρόνο—κυρίως γυναικών και παιδιών—αποδίδονται στα αποκαλούμενα μικρά όπλα. Σε μια αφρικανική χώρα, ένα οπλοπολυβόλο Καλάσνικοφ ΑΚ-47 στοιχίζει όσο ένα κοτόπουλο. Δυστυχώς, σε ορισμένα μέρη τα οπλοπολυβόλα γίνονται πια σχεδόν τόσο πολλά όσο και τα πουλερικά. Παγκόσμια υπολογίζεται ότι υπάρχουν 500 εκατομμύρια μικρά και ελαφρά όπλα—1 για κάθε 12 ανθρώπους που βρίσκονται εν ζωή.
Μήπως οι σφοδρές εμφύλιες συγκρούσεις θα γίνουν το χαρακτηριστικό γνώρισμα του 21ου αιώνα; Μπορούν να τεθούν υπό έλεγχο οι εμφύλιοι πόλεμοι; Θα σταματήσουν τελικά οι άνθρωποι τους σκοτωμούς;   
Share |
Share

TOP

franzözisch
La paix est-elle pour bientôt ?

La guerre a changé de visage

LA GUERRE est atroce par définition. De tout temps elle a ruiné la vie de soldats et plongé des civils dans la souffrance. Mais ces dernières années, elle a changé de visage. Comment cela ?

Les guerres aujourd’hui sont surtout civiles : elles opposent des groupes de citoyens du même pays. Elles durent souvent plus longtemps, laissent derrière elles une population encore plus traumatisée, et ravagent le pays plus profondément que ne le font les guerres entre nations. “ Les guerres civiles sont cruelles, sanglantes. Elles se soldent par des milliers de meurtres, par des viols, des exils massifs et, dans les cas les plus extrêmes, un génocide ”, constate l’historien espagnol Julián Casanova. Lorsque des atrocités se commettent entre voisins, les blessures mettent parfois des siècles à cicatriser.

Depuis la fin de la Guerre froide, relativement peu de guerres ont été internationales. “ Tous les conflits majeurs survenus entre 1990 et 2000 ont été civils, à l’exception de trois ”, signale l’Institut international de recherches pour la paix de Stockholm (SIPRI).

Certes, les guerres civiles peuvent sembler une moindre menace et ne présenter qu’un faible intérêt aux yeux des médias internationaux, mais la douleur et la destruction qu’elles causent n’en sont pas moins dévastatrices. Elles ont déjà fait des millions de morts. D’ailleurs, au cours des deux dernières décennies, près de cinq millions de personnes ont perdu la vie dans seulement trois pays déchirés par la guerre — l’Afghanistan, la République démocratique du Congo et le Soudan. Dans les Balkans, de terribles conflits ethniques ont coûté la vie à près de 250 000 personnes, tandis que la guérilla qui s’éternise en Colombie a fait 100 000 morts.

La cruauté d’une guerre civile est on ne peut plus flagrante quand on considère ses répercussions sur les enfants. Selon le Haut commissariat des Nations unies pour les réfugiés, au cours de la dernière décennie, les conflits fratricides ont fait parmi les enfants plus de deux millions de morts et six millions de blessés. De plus en plus de tout jeunes sont enrôlés comme soldats. L’un d’eux raconte : “ On m’a envoyé à l’entraînement. On m’a donné une arme. J’ai pris de la drogue. J’ai tué des civils. Plein. C’était la guerre [...]. Je ne faisais qu’obéir aux ordres. Je savais que c’était mal. Moi, je n’avais pas envie. ”

Là où la guerre civile est devenue le lot quotidien, beaucoup d’enfants grandissent sans avoir idée de ce qu’est la paix. Ils vivent dans un monde où les écoles ont été détruites et où les échanges de coups de feu font office de dialogue. “ Il y a déjà eu tellement de morts [...], dit Dunja, 14 ans. On n’entend plus le chant des oiseaux ; juste les cris des enfants qui ont perdu leur mère, leur père, leur frère ou leur sœur. ”
Les causes

Qu’est-ce qui alimente le feu de ces guerres civiles si atroces ? La haine ethnique ou tribale, les divergences religieuses, l’injustice et l’instabilité politique sont autant de facteurs déterminants. Mais l’avidité — la soif de pouvoir, la soif de richesse — joue également un rôle prépondérant. Elle anime plus d’un homme politique, dont les incitations à la haine nourrissent les conflits. On lit dans un rapport du SIPRI que nombre de belligérants “ sont animés par l’appât du gain ”. Et d’ajouter : “ L’avidité revêt de nombreuses formes, qui vont du vaste trafic de diamants exercé par les chefs politiques et militaires au pillage de villages perpétré par des jeunes munis d’armes à feu. ”

La facilité avec laquelle on peut se procurer des armes, efficaces quoique bon marché, ne fait qu’aggraver la situation. On estime que ces “ armes légères ”, comme on les appelle, tuent chaque année 500 000 personnes — principalement des femmes et des enfants. Dans un pays africain, un fusil d’assaut AK-47 se vend au prix d’un poulet. D’ailleurs, et c’est triste à dire, dans certains endroits on trouve presque autant de fusils que de volailles. Actuellement, on estime à 500 millions le nombre d’armes légères dans le monde, soit une pour 12 habitants.
Les guerres civiles seront-elles le signe distinctif du XXIe siècle ? Peut-on y mettre un terme ? Les tueries cesseront-elles un jour ?  

TOP

polnisch
Pokój
— czy go
doczekamy?
Nowe oblicze wojny

Wojny zawsze były brutalne. Zawsze niosły żołnierzom śmierć, kalectwo lub trwałe rany emocjonalne i zawsze przysparzały cierpień cywilom. Jednakże w ostatnich latach wojny zmieniły swe oblicze. W jaki sposób?

Obecnie przeważają wojny domowe, toczone między obywatelami tego samego kraju. Często trwają dłużej, pozostawiają po sobie głębsze urazy oraz sieją większe spustoszenia niż konflikty międzynarodowe. „Wojny domowe to okrutne, krwawe zmagania, których rezultatem są tysiące mordów, gwałtów i masowe migracje. W najbardziej ekstremalnych wypadkach dochodzi do ludobójstwa” — napisał hiszpański historyk Julián Casanova. Kiedy takich okropności dopuszczają się wobec siebie sąsiedzi, gojenie się ran może trwać całe wieki.

Po zakończeniu zimnej wojny stosunkowo niewiele walk toczono na skalę międzynarodową. „Wszystkie z wyjątkiem trzech głównych konfliktów zbrojnych odnotowanych w latach 1990-2000 miały charakter wewnętrzny” — donosi Sztokholmski Międzynarodowy Instytut Badań Pokojowych (SIPRI).

To prawda, że wojny domowe mogą się wydawać mniej przerażające i są w dużej mierze pomijane w międzynarodowych środkach przekazu. Jednak wywołane nimi cierpienie i spustoszenia są nie mniej tragiczne. Pochłonęły miliony ofiar. Na przykład w ostatnich dwudziestu latach tylko w trzech ogarniętych wojną państwach — w Afganistanie, Demokratycznej Republice Konga i Sudanie — straciło życie prawie pięć milionów ludzi. Na Bałkanach w zaciekłych walkach etnicznych poniosło śmierć prawie 250 000 osób, a w przedłużających się walkach partyzanckich w Kolumbii — 100 000.

Brutalność konfliktów wewnętrznych szczególnie wyraziście uwidacznia się w ich wpływie na dzieci. Według Wysokiego Komisarza ONZ do spraw Uchodźców w ostatnim dziesięcioleciu w wojnach domowych zginęło ponad dwa miliony dzieci, a kolejnych sześć milionów zostało rannych. Rośnie liczba dzieci wcielanych do wojska. Jeden z takich małych żołnierzy opowiada: „Wyszkolili mnie i dali mi broń. Brałem narkotyki. Zabijałem cywilów. Dużo. To była tylko wojna (...) Ja po prostu słuchałem rozkazów. Wiedziałem, że to jest złe. Nie chciałem tego robić”.

W krajach, gdzie wojna domowa stała się sposobem życia, wiele dzieci dorasta, w ogóle nie wiedząc, czym jest pokój. W świecie, w którym żyją, szkoły są zniszczone, a dialog prowadzi się za pomocą broni. Czternastoletnia Dunja mówi: „Zabito tyle ludzi (...). Nie słychać już śpiewu ptaków, tylko płacz dzieci za mamą, tatą, bratem albo siostrą”.
Jakie są przyczyny?

Co jest zarzewiem tak okrutnych wojen? Przede wszystkim nienawiść na tle etnicznym i plemiennym, różnice religijne, niesprawiedliwość oraz zamieszanie na arenie politycznej. Kolejną bezpośrednią przyczyną jest nienasycona żądza władzy i pieniędzy. Przywódcy polityczni, niejednokrotnie powodowani taką żądzą, podsycają nienawiść, która z kolei zaostrza walki. Raport opublikowany przez SIPRI podaje, że sporo ludzi angażuje się w konflikty zbrojne „dla własnych korzyści”. Dodaje też, że „chciwość przybiera różne formy —  od zakrojonego na wielką skalę handlu diamentami, prowadzonego przez przywódców wojskowych i politycznych, do plądrowania wiosek przez uzbrojoną młodzież”.

Całą sytuację pogarsza tania i łatwo dostępna, ale śmiercionośna broń. Wskutek użycia broni ręcznej co roku ginie jakieś 500 000 osób, głównie kobiet i dzieci. W pewnym kraju afrykańskim karabin AK-47 (kałasznikow) kosztuje tyle co jeden kurczak. To przykre, ale w niektórych rejonach broń mnoży się prawie tak szybko jak te ptaki. Szacuje się, że obecnie na całym świecie jest 500 milionów sztuk broni ręcznej i lekkiej — jedna na 12 osób.
Czy straszliwe wojny domowe będą cechą charakterystyczną XXI wieku? A może uda się je opanować i ludzie przestaną się w końcu zabijać?

TOP

swedisch
Kan vi hoppas på fred i vår tid?
Krigen har bytt skepnad

KRIG har alltid varit brutala. De har alltid gjort att soldater har fått sina liv förstörda och att civila har fått lida. Men på senare år har krigen bytt skepnad. På vilket sätt?

I dag är krigen huvudsakligen inbördeskrig – krig mellan olika grupper i samma land. Inbördeskrig pågår ofta längre, vilket skadar befolkningen och ödelägger länder i högre grad än krig som utkämpas mellan nationer. ”Inbördeskrig är en grym och blodig verksamhet som leder till tusentals människors död, sexuella övergrepp, landsflykt och, i de mest extrema fallen, folkmord”, konstaterar den spanske historikern Julián Casanova. När grymheter begås av en folkgrupp mot en annan folkgrupp, kan det ta flera hundra år för såren att läka.

Efter det kalla krigets slut har relativt få krig utkämpats mellan olika länders arméer. ”Alla utom tre av de stora väpnade konflikterna under perioden 1990–2000 har varit inbördeskrig”, rapporterar det internationella fredsforskningsinstitutet i Stockholm (SIPRI).

Naturligtvis kan interna konflikter tyckas vara mindre hotfulla och får kanske inte så stora rubriker, men det lidande och den ödeläggelse som orsakas av sådana fientliga handlingar är inte desto mindre förödande. Miljoner människor har dött i interna konflikter. Under de senaste 20 åren har faktiskt nästan fem miljoner människor mist livet bara i tre krigshärjade länder – Afghanistan, Kongo (Kinshasa) och Sudan. På Balkan har våldsamma etniska strider kostat nästan 250 000 människors liv, och ett utdraget gerillakrig i Colombia har lett till 100 000 döda.

Inbördeskrigens brutalitet blir som mest påtaglig när det gäller hur barnen påverkas. Under det senaste decenniet miste över två miljoner barn livet i inbördeskrig, rapporterar FN:s flyktingkommissariat. Ytterligare sex miljoner sårades. Allt fler barn blir soldater. En barnsoldat berättar: ”Jag tränades som soldat. De gav mig ett gevär. Jag tog droger. Jag dödade civila. Många civila. Det var ju krig. ... Jag lydde bara order. Jag visste att det var fel. Det var mot min vilja.”

Många barn i länder där inbördeskrig har blivit en del av vardagen växer upp utan att någonsin ha upplevt fred. De lever i en värld där skolor har förstörts och där man kommunicerar med hjälp av skjutvapen. Fjortonåriga Dunja säger: ”Det är så många som har dödats. ... Man kan inte längre höra någon fågelsång, bara barn som gråter över att de mist en mamma eller en pappa, en bror eller en syster.”

Vad är orsakerna?

Vad är det som underblåser sådana grymma inbördeskrig? Etniskt hat, stamhat, religiösa olikheter, orättvisor och politisk oro är viktiga faktorer. En annan grundläggande orsak är girighet – girighet efter makt och girighet efter pengar. Många politiska ledare drivs av girighet och eggar upp hat som underblåser striderna. Av en rapport från SIPRI framgår det att många av dem som deltar i väpnade konflikter ”drivs av personlig vinningslystnad”. I rapporten sägs det vidare: ”Girigheten kommer till uttryck på många sätt, från storskalig diamanthandel som bedrivs av militära och politiska ledare till plundringar i småbyar som utförs av ungdomar med gevär.”

Att det är så lätt att skaffa billiga men dödliga vapen gör att blodbadet blir mer omfattande. Omkring 500 000 dödsfall om året – huvudsakligen kvinnor och barn – sägs bero på att det finns så mycket handeldvapen. I ett afrikanskt land kostar ett gevär av typen AK-47 inte mer än en kyckling. På vissa håll börjar det sorgligt nog bli lika vanligt med gevär som med tamhöns. Världen över beräknas det nu finnas 500 miljoner handeldvapen – ett för var tolfte levande person.
Kommer bittra inbördeskrig att bli det som kännetecknar 2000-talet? Går det att få kontroll över inbördeskrigen? Kommer dödandet någonsin att få ett slut?

TOP

norwegisch
Kan vi håpe på fred i vår tid?
Krigene har endret karakter

KRIG har alltid vært noe brutalt og grusomt, noe som har hatt en ødeleggende virkning på mange soldaters liv og påført sivile store lidelser. Men i de senere årene har krigene endret karakter. På hvilken måte?

De fleste krigene i vår tid er borgerkriger — innbyrdes kriger mellom borgerne i en stat. Borgerkriger varer ofte lenger, påfører befolkningen større traumer og er mer ødeleggende for landene enn kriger som blir utkjempet mellom nasjoner. «Borgerkriger er grusomme, blodige operasjoner som fører til tusenvis av dødsfall, seksuelle overgrep, tvungen eksil og, i de mest ekstreme tilfellene, folkemord,» sier den spanske historikeren Julián Casanova. Ja, når naboer begår slike ugjerninger mot hverandre, kan det ta svært lang tid før sårene leges.

Etter at den kalde krigen var over, er det blitt utkjempet forholdsvis få kriger mellom forskjellige lands hærer. «Alle unntatt tre av de større væpnede konfliktene som er registrert i årene 1990—2000, var indre konflikter,» melder det internasjonale fredsforskningsinstituttet i Stockholm (SIPRI).

Indre konflikter kan nok virke mindre truende og blir kanskje ikke særlig omtalt i den internasjonale pressen, men de lidelser og ødeleggelser som slike krigshandlinger fører med seg, er likevel overveldende. Millioner av mennesker har mistet livet i indre konflikter. Ja, i løpet av de to siste tiårene har nesten fem millioner mennesker mistet livet i tre krigsherjede land alene — Afghanistan, Kongo og Sudan. På Balkan har intense etniske stridigheter kostet nesten 250 000 mennesker livet, og 100 000 er blitt drept i den langvarige geriljakrigen i Colombia.

De brutale virkningene av borgerkrig er aller tydeligst blant barn. Ifølge FNs høykommissær for flyktninger har over to millioner barn mistet livet i borgerkriger de siste ti årene. Ytterligere seks millioner er blitt såret. Stadig flere barn er blitt opplært til soldater. En barnesoldat sier: «De lærte meg opp. De gav meg et gevær. Jeg brukte narkotika. Jeg drepte sivile. Veldig mange. Det var jo fordi det var krig . . . Jeg adlød bare ordre. Jeg visste at det var galt. Det var ikke jeg som ville det.»

I land hvor borgerkrig er blitt en levemåte, er det mange barn som vokser opp uten noen gang å ha opplevd fred. De lever i en verden hvor skoler er blitt ødelagt, og hvor man skyter på hverandre istedenfor å snakke sammen. Dunja, som er 14 år, sier: «Det er så mange mennesker som er blitt drept . . . Man kan ikke lenger høre fuglene synge. Man hører bare lyden av barn som gråter over en mor eller en far eller en søster eller en bror som har mistet livet.»
Hva er årsakene?

Hva er det som setter i gang slike grusomme borgerkriger? Etnisk hat og stammehat, religiøse forskjeller, urettferdighet og politisk uro er alle viktige faktorer. En annen underliggende årsak er griskhet — griskhet etter makt og griskhet etter penger. Politiske ledere, som i mange tilfeller er motivert av griskhet, fyrer opp under det hatet som gir næring til kamphandlingene. En rapport som er offentliggjort av SIPRI, sier at mange av dem som deltar i væpnede konflikter, «er motivert av et ønske om personlig vinning». Rapporten tilføyer: «Griskheten antar mange former, fra den omfattende handelen med diamanter, som militære og politiske ledere driver, til plyndringen av landsbyer, som ungdommer med skytevåpen står bak.»

Det at det er så lett å få tak i billige, men dødbringende våpen, bidrar til blodbadet. Hvert år drepes omkring 500 000 mennesker — hovedsakelig kvinner og barn — av såkalte lette håndvåpen. I ett afrikansk land kan man få kjøpt et AK-47-gevær for samme pris som en kylling. Og dessverre finnes det noen steder nesten like mange geværer som det finnes kyllinger. På verdensbasis finnes det nå anslagsvis 500 millioner lette håndvåpen — ett våpen for hver tolvte person som lever i dag.
Kommer det 21. århundre til å bli kjennetegnet av brutale borgerkriger? Kan borgerkriger holdes under kontroll? Kommer folk med tiden til å stanse nedslaktingen?  

TOP

finisch
Onko
rauhasta toivoa meidän aikanamme?
Sodan uudet kasvot

Sota on aina ollut raakaa. Se on aina tuhonnut lukemattomien sotilaiden elämän ja aiheuttanut kärsimyksiä siviiliväestölle. Viime vuosina sota on kuitenkin saanut uudet kasvot. Millä tavoin sodankäynti on muuttunut?

Nykyiset sodat ovat pääasiassa saman valtion kansalaisten välisiä sisällissotia. Usein sisällissodat kestävät kauemmin, aiheuttavat väestölle enemmän traumoja ja tekevät maassa perusteellisempaa tuhoa kuin valtioiden väliset sodat. ”Sisällissodat ovat julmia ja verisiä, ja ne johtavat tuhansien kuolemaan, raiskauksiin, maanpakolaisuuteen ja äärimmäisissä tapauksissa kansanmurhiin”, toteaa espanjalainen historioitsija Julián Casanova. Kun naapurukset syyllistyvät julmuuksiin toisiaan vastaan, haavojen parantuminen voi tosiaankin kestää vuosisatoja.

Kylmän sodan päättymisen jälkeen on käyty suhteellisen vähän valtioiden välisiä sotia. ”Kaikki vuosina 1990–2000 rekisteröidyt suuret aseelliset konfliktit olivat kolmea lukuun ottamatta valtioiden sisäisiä”, kertoo Tukholman kansainvälinen rauhantutkimuslaitos SIPRI.

Sisäiset konfliktit eivät ehkä tunnu yhtä uhkaavilta kuin valtioiden väliset selkkaukset, eikä kansainvälinen media välttämättä raportoi niistä kovin innokkaasti, mutta ne aiheuttavat kaikesta huolimatta valtavaa tuskaa ja tuhoa. Sisäisissä konflikteissa on kuollut miljoonia ihmisiä. Esimerkiksi kahdenkymmenen viime vuoden aikana lähes viisi miljoonaa ihmistä menetti henkensä vain kolmessa sodan repimässä maassa – Afganistanissa, Kongon demokraattisessa tasavallassa ja Sudanissa. Balkanilla kiihkeät etniset taistelut vaativat melkein 250 000 ihmisen hengen, ja Kolumbian pitkällinen sissisota on johtanut noin 100 000 ihmisen kuolemaan.

Selvimmin sisällissodan raakuus näkyy sen vaikutuksessa lapsiin. Yhdistyneiden kansakuntien pakolaisasiain päävaltuutetun toimiston mukaan sisäisissä konflikteissa on kuollut viimeisen vuosikymmenen aikana yli kaksi miljoonaa lasta. Kuusi miljoonaa on loukkaantunut. Yhä useammista lapsista on tehty sotilaita. Eräs lapsisotilas kertoo: ”He kouluttivat minut. He antoivat minulle aseen. Käytin huumeita. Tapoin siviilejä – paljon. Se oli vain sotaa – –. Tottelin vain määräyksiä. Tiesin, että se oli väärin. En halunnut tehdä niin.”

Maissa, joissa sisällissotaa käydään jatkuvasti, monet lapset varttuvat kokematta koskaan rauhaa. He elävät maailmassa, missä koulut on tuhottu ja neuvottelut käydään aseiden välityksellä. 14-vuotias Dunja sanoo: ”Niin monia ihmisiä on kuollut – – Enää ei kuulu linnunlaulua, ainoastaan lasten itkua, kun he itkevät kuollutta äitiä tai isää, veljeä tai siskoa.”
Syitä

Mikä lietsoo tällaisten julmien sisällissotien liekkejä? Etnisten ryhmien ja heimojen välinen viha, uskonnolliset erimielisyydet, epäoikeudenmukaisuus ja poliittinen kuohunta ovat kaikki merkittäviä tekijöitä. Vielä yksi keskeinen tekijä on ahneus – vallanahneus ja rahanahneus. Poliittiset johtajat, joiden motiivina on monesti juuri ahneus, lietsovat vihaa, ja viha puolestaan lietsoo taisteluja. Eräässä SIPRIn julkaisemassa raportissa todetaan, että monien aseellisiin selkkauksiin osallistuvien ”vaikuttimena on oman edun tavoittelu”. Raportissa lisätään: ”Ahneutta esiintyy monissa muodoissa sotilaallisten ja poliittisten johtajien mittavasta timanttikaupasta aseistautuneiden nuorten kylissä tapahtuvaan ryöstelyyn.”

Teurastusta vain kiihdyttää halpojen mutta tappavien aseiden helppo saatavuus. Noin 500 000 kuolemaa luetaan vuosittain niin sanottujen pienaseiden tiliin. Uhrit ovat pääasiassa naisia ja lapsia. Eräässä Afrikan maassa AK-47-rynnäkkökiväärin voi ostaa kanan hinnalla. Valitettavasti kiväärit ovatkin paikoin lähes yhtä yleisiä kuin kanat. Maailmassa on nykyään arviolta 500 miljoonaa pienasetta ja kevyttä asetta – yksi aina 12 ihmistä kohti.
Tuleeko katkerista sisäisistä konflikteista 2000-luvun tunnusmerkki? Voidaanko sisällissodat saada hallintaan? Tulevatko ihmiset viimein lopettamaan tappamisen?  

TOP

tsechisch
Jakou naději na mír dnes máme?
Válka změnila svou tvář

VÁLKA byla vždycky krutá. Vždycky ničila životy vojáků a vždycky přinášela utrpení civilním obyvatelům. V posledních letech však válka změnila svou tvář. V jakém ohledu?

Války v dnešní době jsou především války občanské — tedy mezi znepřátelenými skupinami občanů téže země. A občanské války často trvají déle a obyvatelé jsou pak více zubožení a země více zpustošená než v případě válek mezi různými národy. „Občanské války jsou kruté a krvavé operace. Zůstávají po nich tisíce mrtvých a dochází při nich k sexuálnímu násilí, k nucenému vystěhovávání a v těch nejhorších případech ke genocidě,“ říká španělský historik Julián Casanova. Vskutku, jestliže zvěrstva páchá soused proti sousedovi, může to trvat celá staletí, než se rány zahojí.

Od skončení studené války proběhlo poměrně málo konfliktů mezi armádami různých států. „Až na tři případy byly všechny větší ozbrojené konflikty zaznamenané v letech 1990–2000 konflikty vnitřní,“ uvádí Stockholmský mezinárodní ústav pro výzkum míru (SIPRI).

Je pravda, že vnitřní konflikty vypadají méně nebezpečně a mezinárodní sdělovací prostředky jim většinou nevěnují příliš velkou pozornost. Utrpení a zkáza, které jsou takovými projevy nepřátelství způsobeny, však nejsou o nic méně ničivé. Vnitřní konflikty způsobily smrt milionů lidí. Vždyť během posledních dvaceti let jen ve třech zemích zmítaných válkou, totiž v Afghánistánu, Konžské demokratické republice a Súdánu, zahynulo téměř pět milionů lidí. Na Balkáně urputné etnické boje připravily o život téměř 250 000 lidí, a vleklá partyzánská válka v Kolumbii má na svědomí 100 000 lidských životů.

V žádném jiném směru není krutost občanské války zřejmější, než v tom, jak působí na děti. Podle Úřadu vysoké komisařky OSN pro uprchlíky přišly v občanských konfliktech během uplynulých deseti let o život více než dva miliony dětí a dalších šest milionů bylo zraněno. Přibývá dětí, které byly vycvičeny jako vojáci. Jeden dětský voják říká: „Vycvičili mě. Dali mi pušku. Bral jsem drogy. Zabíjel jsem civilisty. Spoustu. Byla to prostě válka . . . Já jsem jenom poslouchal rozkazy. Věděl jsem, že je to špatné. Nepřál jsem si to dělat.“

Mnoho dětí vyrůstá v zemích, kde se občanská válka stala každodenní skutečností. Tyto děti nikdy nepoznaly, co je mír. Žijí ve světě, kde školy byly zničeny a příslušníci nepřátelských stran po sobě střílejí, místo aby se snažili navzájem domluvit. Čtrnáctiletá Dunja říká: „Tolik lidí bylo zabito . . . Už není slyšet zpěv ptáků, jenom pláč dětí, které ztratily otce, matku, bratra nebo sestru.“
Jaké jsou příčiny?

Čím jsou takové kruté občanské války podněcovány? Mezi závažné činitele patří nenávist mezi kmeny a etnickými skupinami, náboženské rozdíly, nespravedlnost a politický chaos. Dalším kořenem problému je chamtivost — chamtivost po moci a po penězích. Političtí vůdci, kteří jsou často poháněni chamtivostí, podněcují nenávist, jež je živnou půdou konfliktu. Zpráva, kterou uveřejnil SIPRI, uvádí, že mnoho účastníků ozbrojených konfliktů „je poháněno touhou po osobním zisku“. Ve zprávě se dodává: „Chamtivost se projevuje mnoha způsoby, počínaje tím, že vojenští a političtí předáci obchodují ve velkém s diamanty, a konče tím, že mladíci s puškami v rukou drancují vesnice.“

K vraždění přispívá snadná dostupnost levných, ale smrtících zbraní. Takzvané lehké zbraně mají na svědomí asi 500 000 úmrtí ročně, přičemž oběťmi jsou většinou ženy a děti. V jedné africké zemi lze koupit samopal AK–47 za stejnou cenu jako kuře. Je smutné, že na některých místech začínají být pušky pomalu také stejně rozšířené jako kuřata. Odhaduje se, že nyní je na celém světě 500 milionů lehkých zbraní — zbraň má tedy v průměru každý dvanáctý člověk.
Stanou se nelítostné občanské války charakteristickým znakem 21. století? Je možné dostat je pod kontrolu? Přestanou se lidé někdy zabíjet?

TOP

rusisch
Можно ли
сегодня ожидать мира?
Война изменила свое лицо

ВОЙНЫ всегда были жестокими. Они всегда калечили жизнь солдат, и от них всегда страдали мирные жители. Однако в последние годы война изменила свое лицо. В каком смысле?

Современные войны в своем большинстве — гражданские, то есть они ведутся противоборствующими группировками внутри страны. В отличие от межгосударственных вооруженных конфликтов, гражданские войны часто длятся дольше, причиняют больше вреда психическому здоровью людей и более основательно разрушают страну. Испанский историк Хулиан Касанова замечает: «Гражданские войны — это жестокие, кровавые операции, в ходе которых тысячи людей гибнут или подвергаются сексуальному надругательству. В результате этих войн появляются вынужденные переселенцы или, что самое ужасное, вспыхивает геноцид». Когда лютыми врагами становятся сограждане, могут потребоваться столетия, чтобы зажили нанесенные ими друг другу раны.

После окончания холодной войны в мире вспыхивало не так уж много межгосударственных войн. «Все самые крупные вооруженные конфликты 1990—2000 годов, за исключением лишь трех, были внутренними»,— сообщает Стокгольмский международный институт по исследованию проблем мира.

Надо признать, что внутренние конфликты могут казаться не столь серьезными и не так часто освещаться в международных новостях. Тем не менее боль и разрушения, причиняемые этими войнами, просто колоссальны. Эти конфликты уносят жизни миллионов людей. За последние 20 лет только в трех раздираемых войной странах — Афганистане, Демократической Республике Конго и Судане — погибло почти 5 миллионов человек. Жестокая этническая вражда на Балканах стала причиной гибели 250 000 человек, а за время затяжной партизанской войны в Колумбии погибло 100 000 человек.

Жестокость гражданских войн явственней всего видна в том, как эти войны сказываются на детях. Согласно данным, представленным Верховным комиссаром ООН по делам беженцев, за последние 10 лет в гражданских конфликтах погибло более 2 миллионов детей и еще 6 миллионов были ранены. Все больше детей становятся солдатами. Вот что сказал один юный солдат: «Они обучили меня и дали мне ружье. Я принимал наркотики и убивал людей. Много людей. Это просто война... я всего лишь выполнял приказы. Я знал, что это плохо. Не я этого хотел».

В странах, где война уже превратилась в образ жизни, многие дети никогда не жили в мирных условиях. Они живут в мире, в котором уничтожают школы и в котором любые разногласия улаживают силой оружия. Вот что говорит 14-летняя Дуня: «Погибло так много людей... [...] Больше не слышно пения птиц, только плач детей о погибших матери или отце, брате или сестре».
В чем кроются причины?

Из-за чего вспыхивают жестокие гражданские войны? Главную роль играют этническая и племенная ненависть, религиозные разногласия, несправедливость и политические беспорядки. Еще одна немаловажная причина — жадность, или, другими словами, жажда власти и денег. Политические руководители, зачастую движимые жадностью, разжигают ненависть, из-за которой впоследствии вспыхивают вооруженные конфликты. В одном из отчетов Стокгольмского международного института по исследованию проблем мира отмечалось, что многие участники вооруженных конфликтов «движимы собственной выгодой». Далее в отчете говорилось: «Проявления жадности весьма разнообразны: от крупной торговли алмазами на уровне военных и политических руководителей до разграбления деревенских домов вооруженными юнцами».

Усугубляет положение и то, что приобрести оружие сегодня можно без труда и за небольшие деньги. Ежегодно около полумиллиона человек, преимущественно женщины и дети, гибнут от стрелкового оружия. В одной африканской стране автомат Калашникова можно купить за ту же цену, что и цыпленка. Прискорбно, но кое-где этого оружия становится столько же, сколько этих домашних птиц. По некоторым подсчетам, в мире сегодня 500 миллионов единиц стрелкового оружия, то есть одна единица на каждые 12 человек.
Станут ли жестокие гражданские конфликты отличительным признаком XXI века? Можно ли остановить эти войны? Перестанут ли люди убивать?

TOP

楼主的签名不错,楼上的,我的签名怎么跑这来了?你很喜欢是么?

TOP

楼主真是语言学家啊

TOP